Expedice Jedov

Jedov 2017

Prázdniny uběhly jako voda a už zase udeřilo ZÁŘÍ. A to může znamenat pouze jediné – Expedice Jedov! Není lepšího výletu než právě na chatu do Jedova.

Tento rok jsme netradičně šli do Jedova jako první skupina, už 5. září. Celá naše třída se moc těšila. Nejvíce na tajnou bojovku, o které jsme vůbec nic nevěděli. (Jen to, že ji budeme hrát večer, až se setmí).

Do Jedova s námi tradičně šli pan učitel Oldřich Kos a pan učitel Petr Hodáň. Když jsme došli do Jedova, rozdělili jsme se na pokoje. Poté jsme šli nasbírat dříví na večerní táborák.

Okolo půl sedmé začali přijíždět další učitelé z naší školy, se kterými jsme tu tajemnou bojovku měli hrát. Ve tři čtvrtě na devět přijeli i kluci z DDM a show mohla odstartovat. 

Všechno to začalo velice nevinně. Měli jsme na velký papír malovat, se zavřenýma očima, které byly navíc  zavázané šátkem, své  zážitky z prázdnin. Místností se linula pomalá melodie, která nás měla inspirovat při malování. A pak se to stalo! Z počítače začalo hrát Léto Antonia Vivaldiho a opravdu to „létalo“! Pánové z DDM nás začali tahat po místnosti a nechávali nás na úplně jiných místech, než na kterých jsme seděli. Asi po pěti minutách ticha, které bylo přerušováno pouze úzkostnými výkřiky lidí, kteří nevěděli, kde jsou a co se děje, se ozval hlas z počítače. Říkal, že planetu Zemi postihla radiace, která způsobila mutaci květin – Trifidů. Lidé, kteří neměli zakryté oči, nebo nepracovali v dolech, oslepli. Hlas nás prosil, abychom se pokusili zachránit co nejvíce lidí postižených slepotou. Varoval nás před smrtícími Trifidy a poučil nás o zvucích, které vydávají. Hlasitý chřestot signalizuje, že jsou na blízku a musíte si kleknout, aby vás nezaregistrovali. Po skončení projevu nás začali vodit ven z místnosti a začali nás rozdělovat do skupinek. Skupinek bylo dohromady pět. Každá skupinka byla tvořena pěti slepými (mezi nimi jsem byla i já) a jedním vidícím člověkem, který měl odvést svou skupinku do bezpečí. Hra začala. Vím, že nás Kristýna, náš vedoucí, vedla velice zodpovědně. V lese nás vedla pomalu a obezřetně. Když jsme slaňovali, hlídala nás, abychom nespadli. Do cíle (stoly plné jídla) naše skupina přišla jako druhá. Bylo zakázané během hry mluvit, aby si nás Trifidi nevšimli. My jsme toto pravidlo dodrželi.

Když hra skončila a všichni už zaslouženě jedli, prohlásili kluci z DDM, že za celých třicet let co tuto hru hrají, se ještě nesetkali s tím, aby byla nějaká třída deváťáků naprosto potichu. To nás samozřejmě velice potěšilo. A tomu se říká rozloučení na konec deváté třídy, být prohlášeni za nejtišší třídu ve hře Trifidi.

Mně se tato hra velmi líbila a jsem moc ráda, že jsem si ji mohla zahrát. Doporučuji všem přečíst si knížku Den Trifidů, kterou napsal John Wyndham. Jsem moc ráda, že nám na poslední Jedov na základní škole vyšlo počasí. Bylo nádherně. Dokonce i teď, týden po Jedově, cítím letní vánek ve vlasech a vidím nádherný západ Slunce.

Karolína Bauerová